Tato technologie měla zachránit planetu. Po 25 letech se opět vrací do hry kvůli vysoké ceně povolenek

19. 3. 2021

Když v roce 1996 spustili Norové první velký komerční provoz na zachytávání a ukládání oxidu uhličitého na světě, chemicky to byl úplně stejný skleníkový plyn jako dnes, ale mediálně byl úplně jiný. Jen pár měsíců před tím se uskutečnila v Ženevě teprve druhá konference OSN o změně klimatu (ta poslední byla dvacátá pátá) a až o rok později byl podepsán Kjótský protokol. A za dalších šest let se narodila ve Stockholmu Greta Thunbergová. Historie někdy píše poučné příběhy a není od věci si je při příležitosti výročí připomenout. Ten o technologii zvané CCS (Carbon Capture and Storage) začal v Norsku a zdá se, že nejen tam bude úspěšně pokračovat i v budoucnu.

Asi 250 kilometrů západně od Stavangeru leží druhé největší ložisko zemního plynu v Severním moři. Nese název Sleipner po bájném osminohém koni boha Odina ze severské mytologie a stejně jako on je výjimečné. Právě zde vyrostlo v roce 1996 první velké komerční zařízení CCS na světě. Průkopnický projekt rozhýbaly především vysoké norské poplatky za emise, které vedly v kombinaci s vysokou produkcí skleníkového plynu při těžbě k neúnosným nákladům, a také skutečnost, že zemní plyn z této lokality měl vyšší obsah CO2, než požadovali zákazníci v Evropě. 

Přelomové investici pomohla také shoda příznivých okolností – přímo se totiž nabízelo využít k ukládání CO2 stávající podzemní prostory po vyčerpaném zemním plynu. Těžaři tak nemuseli budovat nové vrty ani transportní systém a mohli začít s ukládáním přímo u zdroje. A jde jim to od té doby náramně – každý rok dokážou uložit téměř milion tun CO2, což pro představu odpovídá emisím všech norských automobilů za dva roky.   

 

Vyšlo:   18. 3. 2021 na info.cz

Autor:  Michal Půr

Celý článek naleznete zde.